POSELSTVÍ SVATÉHO OTCE
FRANTIŠKA
PRO POSTNÍ DOBU 2025
Putujme společně v naději
Drazí bratři a sestry!
Se znamením pokání – popelem na hlavě – zahajujeme každoroční poutní cestu svaté postní doby ve víře a naději. Církev, naše matka a učitelka, nás vybízí, abychom připravili svá srdce a otevřeli se Boží milosti, abychom mohli s velkou radostí slavit velikonoční vítězství Krista, Pána, nad hříchem a smrtí. Jak volal svatý Pavel: „Smrt byla pohlcena ve vítězství. Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvůj osten?“ (1 Kor 15,54–55). Ježíš Kristus, ukřižovaný a vzkříšený, je skutečně středem naší víry a zárukou naší naděje v Otcovo velké zaslíbení – v život věčný, který je v Něm, Jeho milovaném Synu, již naplněn (srov. Jan 10,28; 17,3).
V této postní době, obohacené milostí Jubilejního roku, vám chci nabídnout několik úvah o tom, co znamená putovat společně v naději, a pomoci objevit výzvy k obrácení, které nám Boží milosrdenství adresuje – jak jednotlivcům, tak i společenstvím.
Především jde o to putovat. Heslo Jubilea „Poutníci naděje“ připomíná dlouhou cestu Božího lidu do zaslíbené země, jak ji popisuje kniha Exodus: je to obtížná cesta ze zajetí ke svobodě, řízená a chtěná Pánem, který svůj lid miluje a zůstává mu stále věrný. Nemůžeme si připomenout biblický exodus, aniž bychom pomysleli na tolik bratří a sester, kteří i dnes prchají před bídou a násilím a hledají lepší život pro sebe a své blízké.
Odtud pramení první výzva k obrácení: všichni jsme na cestě životem, ale každý si může položit otázku – Jak se nechávám oslovit touto skutečností? Jsem opravdu na cestě, nebo jsem spíše ochromený, nehybný, paralyzovaný strachem a bez naděje? Nebo jsem se snad pohodlně usadil ve své zóně komfortu? Hledám cesty ke svobodě ze situací hříchu a ztráty důstojnosti?
Dobrou postní praxí by bylo konfrontovat se s konkrétní realitou nějakého migranta či poutníka a nechat se tímto setkáním zasáhnout. Tak můžeme objevit, k čemu nás Bůh vybízí, abychom se stali lepšími poutníky na cestě do Otcova domu. To je pro poutníka dobrá „zkouška svědomí“.
Za druhé, podnikněme tuto cestu společně.
Putovat společně, být synodální – to je povolání církve. [2] Křesťané jsou povoláni kráčet spolu, nikdy ne jako osamělí poutníci. Duch Svatý nás pobízí, abychom vystoupili ze sebe samých a vydali se k Bohu a k bratřím, a nikdy abychom se uzavírali do sebe. [3] Putovat společně znamená být tvůrci jednoty, vycházející z naší společné důstojnosti Božích dětí (srov. Gal 3,26–28); znamená kráčet bok po boku, aniž bychom druhého pošlapávali nebo přemáhali, bez závisti či pokrytectví, aniž bychom někoho nechali vzadu nebo ho nechali cítit se vyloučeným. Jdeme stejným směrem ke stejnému cíli a nasloucháme si s láskou a trpělivostí.
V této postní době nás Bůh vybízí, abychom zkoumali, zda ve svém životě, ve svých rodinách, na pracovištích, v našich farnostech či řeholních společenstvích dokážeme putovat s druhými, naslouchat jim a překonávat pokušení uzavřít se do své soběstřednosti a myslet jen na své potřeby. Ptejme se před Pánem, zda umíme spolupracovat jako biskupové, kněží, zasvěcení a laici ve službě Božímu království; zda máme postoj pohostinnosti a konkrétními gesty přijímáme ty, kdo se k nám přibližují, i ty, kdo jsou vzdálení; zda druhým dáváme pocítit, že jsou součástí společenství, nebo je necháváme na okraji. [4] Toto je druhá výzva: obrácení k synodalitě.
Za třetí, podnikněme tuto cestu společně s nadějí v zaslíbení.
Naděje, která nezklame (srov. Řím 5,5), je ústředním poselstvím Jubilea [5] a má být i nám obzorem postní cesty směrem k velikonočnímu vítězství. Jak nás učil papež Benedikt XVI. v encyklice Spe salvi: „Člověk potřebuje bezpodmínečnou lásku. Potřebuje tu jistotu, která mu dovolí říci: ‘Ani smrt, ani život, ani andělé, ani mocnosti, ani přítomnost, ani budoucnost, ani žádná jiná stvořená věc nás nebude moci odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.’“ (Řím 8,38–39) [6]. Ježíš, naše láska a naše naděje, vstal z mrtvých [7], žije a slavně kraluje. Smrt byla proměněna ve vítězství – a právě v tom spočívá víra a velká naděje křesťanů: ve vzkříšení Krista!
Zde je třetí výzva k obrácení: výzva k naději, k důvěře v Boha a v Jeho velké zaslíbení – život věčný. Měli bychom se ptát: Mám v sobě jistotu, že mi Bůh odpouští hříchy? Nebo se chovám, jako bych se mohl spasit sám? Toužím po spáse a prosím Boha o pomoc, abych ji mohl přijmout? Žiji konkrétně nadějí, která mi pomáhá číst události dějin a vede mě k úsilí o spravedlnost, k bratrství a péči o společný domov, aby nikdo nezůstal pozadu?
Sestry a bratři, díky Boží lásce v Ježíši Kristu jsme zachováni v naději, která nezklame (srov. Řím 5,5). Naděje je „kotvou duše“, bezpečnou a pevnou [8]. V této naději se církev modlí, „aby byli všichni lidé spaseni“ (1 Tim 2,4) a očekává, že bude ve slávě nebes spojena s Kristem, svým Ženichem. Svatá Terezie od Ježíše to vyjádřila takto: „Doufej, má duše, doufej. Neznáš den ani hodinu. Bdí s pečlivostí, všechno pomine v okamžiku, i když tvá netrpělivost může znejistit to, co je jisté, a prodloužit to, co je velmi krátké.“ (Vzdechy duše k Bohu, 15,3) [9].
Ať se za nás přimlouvá Panna Maria, Matka naděje, a provází nás na postní cestě.
Řím, Lateránská bazilika sv. Jana, 6. února 2025, památka svatého Pavla Mikiho a druhů, mučedníků.
FRANTIŠEK
**[1]** Srov. encyklika *Dilexit nos* (24. října 2024), 220.
**[2]** Srov. homilie při mši svaté ke kanonizaci blahoslavených Jana Baptisty Scalabriniho a Artemideho Zattiho, 9. října 2022.
**[3]** Srov. tamtéž.
**[4]** Srov. tamtéž.
**[5]** Srov. bula *Spes non confundit*, 1.
**[6]** Encyklika *Spe salvi* (30. listopadu 2007), 26.
**[7]** Srov. Sekvence na Velikonoční neděli.
**[8]** Srov. Katechismus katolické církve, 1820.
**[9]** Tamtéž, 1821.
